Konečně příspěvek. Po hodně dlouhé době. Netvořilo se, no. Přiznávám se.
Důvod byl hlavně ten, že se mi konečně podařilo najít práci. Byla jsem moc šťastná, že konečně skončila ta moje dlouhá etapa s trápením, že nemůžu najít to pravé místo. Tak jsem vše odsunula bokem, protože jsem si říkala, že teď na tvoření nebude už tolik času.
Jenže to nebylo až tak růžové, jak bych si přála. Snažila jsem se a to moc, abych dělala svoji práci jak nejlépe umím. Jenže postupem času mi začínalo hlavou vrtat hodně věcí (velký chaoz v organizaci práce, nucené neplacené přesčasy, problémy se řešily na poslední chvíli anebo vůbec, nejprve zpoždění a později i nejistota finančního ohodnocení, určitá atmosféra strachu - pomluvy, "zakázaná slova", podvody, lži...). Nejprve jsem si to omlouvala, že začátky jsou vždy těžké, že je třeba i leccos překousnout. Že se rozjíždíme a o to je to taky těžší. A brzy se to jistě zlepší. Ale čím delší dobu jsem tam byla, tím více jsem těm svým "omluvám" přestávala věřit. Najednou se mi ani nechtělo jít do práce. Už od rána jsem měla špatnou náladu. Snažila jsem se to překonávat - ráno jsem si vařila svůj oblíbený čajík a v práci si svůj stůl ozdobila svými oblíbenými talismany... Ale ani toto nepomáhalo. Den ode dne se to zhoršovalo a já se cítila víc a víc hůře. Měla jsem totální nechuť i doma po práci cokoli dělat. I to, co jsem dříve měla ráda, jsem teď odmítala. Nebavilo mě uklízet, starat se o naši početnou zvířecí farmu, číst knihy a už vůbec ne tvořit. Stále mi vrtala hlavou moje práce - co bych mohla udělat proto, abych se cítila lépe. Poslední dny jsem i probrečela a bylo mi z toho všeho špatně.
A tak jsem řekla NE! Vím, že spousta lidí by byla ráda za to, že mají vůbec práci. Ale já se dál trápit nechci... Strávila jsem tam přesně 3 měsíce, takže jsem poslední den zkušební doby dala výpověď. A ulevilo se mi. Něco mě i mrzelo, protože jsem tam vytvořila věci, na které jsem pyšná a taky jsem si i trošku přivykla, ale své rozhodnutí bych nevzala zpět.
Celý prosinec a i nyní o tom neustále přemýšlím. Občas mě chytají negativní myšlenky, ale je třeba se s tím vyrovnat. Tak jsem začala chodit plavat a to mně baví - při druhé návštěvě jsem dokázala na jeden zátah uplavat více než 1 km a to mi udělalo velkou radost. A taky poprvé jsem na Vánoce dokázala upéct 9 druhů cukroví (+ kokosovou roládu na Silvestra), které bylo moc a moc dobré. Teď si dělám ve svém životě velký pořádek. Začala jsem pořádnou "debordelizací" domova - vše zbytečné, co neustále skladuji na dobu "až" se vyhazuje či posouvá dál k jiným osobám, které to dokáží lépe zužitkovat. Koupila jsem si větší diář, kam si zapisuji úkoly, abych měla přehled a taky je třídím dle priorit. Aby se to na mě všechno naráz nesesypávalo. A opět čtu knížky, které mě baví a mazlím se se svými zvířátky :o)
Vím, že to dá ještě hodně práce. Ale já se chci radovat z každé chvíle a nechci už víc zažívat ty negativní pocity. Život je krásný, tak proč bych ho měla proživořit v depkách? Věřím, že práci si brzo najdu. Hlavně si musím věřit, nesmím se podceňovat a vzdávat se. Vím, že nejsem svatá - bývám lenivá, méně oblíbené věci ráda odkládám a lehce podléhám nátlaku okolí. Ale když chci, tak se dokážu prosadit, svou práci dělám s maximálním zaujetím, jsem pečlivka a detailistka.
Něco malinko jsem přecejenom vytvořila. Narychlo jsem udělala 35 kusů ATC kartiček do výročního seznamovacího swapu. A ikdyž to bylo, jak jsem uvedla výše "narychlo", tak jsem si i tak dala záležet a s každým kouskem jsem se "pomazlila".
A v rámci mé léčivé terapie jsem si objednala nové razítko, které se přece musí co nejrychleji vyzkoušet ;o)
Přáníčka putovala dvěma lidem, kteří mi udělali velikou radost, tak jsem jim to chtěla aspoň touto formou oplatit.
