Jsou dny skvělé, ale také dny, kdy mi je ouvej. Ten druhý typ nastal zrovna dnes. I když nebylo to od rána hned tak zlé. Krásně jsem se vyspala, umyla se, oblékla a vypravila na cestu do města, kde jsem si dala výbornou snídani v jednom krásném podniku. Šopský salát, semínková bulka a bylinkový čaj. Chvilku jsem si ještě prodloužila čtením knížky. A potom se vydala na objednanou schůzku u fyzioterapeuta. Bylo to mé první sezení a jsem z toho moc nadšená. Pořádně mě protáhl, hlavně krční páteř a moji nezbednou kyčel. A taky mi doporučil cvičení. Během protahování horní části těla jsem se ale nějak nedokázala uvolnit a plně mu důvěřovat. Vzpírala jsem se a z toho důvodu mi i také řekl, že budu asi až dojdu domů hodně unavená. No, nevím, zda to mohla být opravdu ta příčina, ale jakmile moje polovička odešla do práce na odpolední, tak na mě dopadla šílená deprese. Pocity nicoty, méněcennosti, bezradnosti nad svým životem. Že jsem k ničemu, tlustá (za posledních pár dní jsem opravdu přibrala, hlavně na břiše, stehnech a zadku), doma nic nestíhám... Hodinu a půl jsem strávila střídavě v pláči, spánkem a taky šílenou snahou aspoň natrénovat to cvičení, co mi doporučil fyzioterapeut. A pak to přišlo! Už jsem toho měla opravdu dost! Do hlavy se ale přiřítila myšlenka, abych se překonala a šla si zaběhat! Běh miluju, hlavně ten vytrvalostní. Ihned jsem byla oblečena, obuta a pevně rozhodnuta dneska zdolat kdysi dávno za cíl vybranou trasu na Paniháje.
Šla jsem do toho pohlavě. Vím, že je to dlouhá a náročná trasa. Ale to mě v tu chvíli bylo jedno. Prostě jsem si chtěla dokázat, že na to mám. Šlo to skvěle, dokud jsem nedoběhla pod prudký a 800 m dlouhý kopec - nejtěžší překážka na trati. Ale nenechala jsem se odradit. Ani když mi v polovině docházely síly. Když už bylo nutkání to vzdát, ohlédla jsem se a ta dlouhá zdolaná trať za mnou mi opět dodala odvahu. Jen to funění, vzdychání, hekání, které jsem vydávala, by určitě překonalo všechny tenisové hráčky na kurtech ;o) A to mi asi i nejvíce pomohlo to ze mě dostat.
Zvládla jsem celý okruh bez přestávky. Samým nadšením jsem ještě osedlala kolo a jela si změřit trať, kolik jsem to vůbec uběhla. Myslela jsem si, že to bude víc. Bylo to jen 8,7 km, ale ten pocit je úžasný. Už se mi v hlavě rýsuje další cíl, ale ten už bude určitě delší ;o)
Jsem moc ráda, že jsem se dostala do "normálního" stavu. Cítím se skvěle. Nechci už více zažívat ty pocity, ale bohužel ne vždy na to platí stejný lék jako nyní v podobě překonávání sebe samotné třeba v běhání. Někdy funguje zase něco jiného - velký úklid domácnosti, bezmilostná razie v oblečení, tvoření, čtení, mazlení se zvířátky... Možností je hodně. Ale když to přijde, tak jsou mi všechny rady houby platné. Ale o to víc si cením dnešní zkušenosti a jsem na sebe pyšná :o)
